Kontakty a otvírací dobu památníku najdete na konci tohoto článku!

Hrusice zná téměř každý již od dětství - tady přeci rozbil Mikeš krajáč smetany a vydal se do světa, tady se narodil jeho "tatínek", národní umělec Josef Lada, dodnes jeden z nejpopulárnějších výtvarníků a pohádkářů v Čechách, tady se odehrála ta nejslavnější hospodská rvačka v hospodě U Sejků.
       Dnes Hrusice připomínají svého slavného rodáka bronzovou bustou od Zdeňka Šejnosta, pamětní deskou na místě, kde stával jeho rodný domek - a památníkem s obsáhlou expozicí, zevrubně informující o Ladově životě a díle.
       Návštěvnost památníku Josefa Lady rok od roku stoupá.
       Před několika lety sem našlo cestu kolem tisíce lidí ročně, dnes sem stejný počet přichází již každý měsíc. Památník provozuje Okresní muzeum Praha - Východ se sídlem v Brandýse nad Labem, řadu exponátů věnovali či zapůjčili dědicové Mistra Lady - jeho dcera Alena, sama významná výtvarnice a ilustrátorka, a vnuk mgr.Josef Lada, který dnes spravuje autorská práce svého dědečka.
       Expozicí provází Květa Naštická, které občas vypomáhá maminka Slávka Strýčková.


       "Okresní muzeum věnovalo v posledních letech na údržbu Památníku nemalé prostředky - je tu nově instalovaný elektronický alarm, protipožární zařízení - v chladných dnech tu hřeje nové topení, takže je tu příjemně i v zimě," konstatuje paní Naštická, "a je to dobře, protože zájem o expozici je stále větší. Lidé sem chodí se skuteč-ným zájmem, ptají se, mají radost, že tu nacházejí kousek svého dětství v Lado-vých ilustracích."
       Jaké exponáty návštěvníky nejvíc zajímají?
       "To záleží na věku, národnosti, zaměření toho kterého člověka. Asi nejčastější obdiv sklízí obraz Slouha vytrubuje z roku 1952, který visí v Mistrově pracovně. Ten všichni znají z pohlednic a kalendářů jako symbol Štědrého večera a jak do pracovny vstoupí, hned k němu zamíří. Japonci milují kocourka Mikeše, cizinci všeobecně znají nejvíc Ladovy ilustrace k Haškovu Dobrému vojáku Švejkovi."


       Mohou se tu zájemci seznámit s celou Mistrovou tvorbou?
       "Z raného období tu je bohužel jen málo reprodukcí. Téměř každého zaskočí, že Lada kreslil a maloval poměrně dlouhou dobu v secesním duchu, koketoval s impresionismem. Další období tvorby jsou tu zdokumentována daleko podrobněji až po jeho úplně poslední ilustraci k pohádce Zlaté kapradí, která vyšla až po jeho smrti v Českých pohádkách Jana Drdy: sedí na ní unavený pocestný u jablůňky, na které visí jediné osamělé jablíčko."
       Josefa Ladu všichni znají z několika málo fotografií jako muže v brýlích s tichým, utajeným úsměvem a klidným výrazem. Jak tahle představa koresponduje se skutečností?
       "Většinu hostů překvapí, že Josef Lada viděl jen na jedno oko. Jako půlroční batole prý vypadl z kolébky a vypíchl si oko o ševcovský knejp svého tatínka. Někteří vědci tímto hendikepem zdůvodňují typickou ladovskou perspektivu jeho obrazů. Další velké podivení vzbudí vždy informace o tom, že jako osmnáctiletý se seznámil s Hanou Budějickou v roce 1905, ale brali se až v roce 1923 poté, kdy získal stálé zaměstnání jako redaktor Kvítka čertovy zahrádky v Českém slově. Josefa Ladu si mnozí spojují díky Švejkovi s Jaroslavem Haškem - a právem. Od roku 1917 byli kamarádi a určitou dobu dokonce bydleli v jednom bytě v Dittrichově ulici v Praze u Vltavy."
       Z té doby pochází i kuriozní účet ze dne 2.12.1913, kolkovaný dvouhaléřovým kolkem. Hašek v něm Ladovi účtuje ošetřování v nemoci - cestu s balzámem domů za korunu dvacet, podání obkladu malého za 50 haléřů, dávání na hlavu větších obkladů počtem 26 á 70 hal - celkem 18.20, šest cest dolů pro čaj a černou kávu á 30 haléřů a týž počet cest nahoru po čtyřicetníku...
       "Zajímavé je, že Jaroslav Hašek vlastně nikdy neviděl Švejka tak, jak ho známe my. První Švejk ze sešitového vydání z roku 1922, kterého tu návštěvníkům ukazujeme, byl spíše štíhlý venkovský prosťáček, takový trochu zarostlý chasník - a ten byl také jediným, kterého Jaroslav Hašek před svou smrtí před nedožitými čtyřicátinami v roce 1923 viděl. Kulatého usměvavého Švejka jak ho známe dnes a další typické postavy namaloval Lada až po jeho smrti. V letech 1923 až 1930 nakreslil celkem 540 černobílých obrázků a dalších 386 barevných vzniklo až pro barevné vydání z roku 1953. Celkem namaloval ke Švejkovi, což je mimochodem nejvydávanější česká kniha ve světě, 926 ilustrací. Švejk vyšel podle mých informací ve 47 zemích světa v neuvěřitelných 56 jazycích."

       A jak to bylo s kocourem Mikešem?
       "Mikeš prý skutečně v Hrusicích žil a tatínek Lada si o něm vymýšlel pohádky pro své dcery Evičku a Alenku. Své povídání pak sepsal a doplnil černobílými ilustracemi a tak vyšel Mikeš knižně poprvé v roce 1934 pod názvem O kocourkovi, který mluvil. Celkem vyšly o Mikešovi čtyři díly vyprávění. V roce 1956 se náš nejslavnější černý kocourek dočkal i barevných ilustrací. Tahle podle statistik druhá nejznámější česká knížka vyšla také v mnoha jazycích - návštěvníci u nás mohou vidět knížky o mluvícím kocourkovi vedle snad všech obvyklých světových jazyků i v lužicko-srbštině, japonštině, čínštině či korejštině."
       Josef Lada ale ilustroval i pohádky a knihy jiných autorů…
       "Jeho první ilustrací, která vyšla knižně, byla k pohádce O Honzíčkovi a zlatovlasé Isole od Jaroslava Havlíčka, autora slavných Petrolejových lamp. To bylo Josefu Ladovi jen 19 let a nikdo by v obrázku nenašel typický ladovský rukopis známý z pozdějších let. Slavné jsou ilustrace ke knize Jiřího Mahena Co mi liška vyprávěla, obrázky k pohádkám Boženy Němcové, ilustracemi opatřil knihy např. A.Jenneho, M.Majerové, F.Nechvátala, J.R.Hradeckého či K.H.Borovského. Zajímavé je také, že Lada namaloval ilustrace k dvěma dílům pohádkových knížek Vlasty Buriana - ty ale bohužel nejsou vůbec známé - král komiků se po válce ocitl na indexu a jeho knížky se již nedočkaly reedice…"


       Vzpomínám si, že když jsem před mnoha lety navštívil poprvé Ladův památník, vaše předchůdkyně nám nezamlčela, že politické vlivy se v době normalizace nevyhnuly ani Ladovu dílu - v době rudých únorů musela z kalendáře zmizet zmínka z lidového přísloví o únoru černém…
       "To není zdaleka všechno. Černý únor byl v kompozici celostránkové složené kresby, charakterizující činnosti typické pro to které období, necitlivě nahrazen kluky plavícími se na krách - ti jsou ale již v levém dolním rohu měsíce ledna. Uprostřed stránky byl v kalendáři vždy obrázek nějakého svatého - ještě ve vydání roku 1987 ale jsou místo svatých vmontovány na jejich místa kytičky, jahůdky, bukvice. Ze slavného kalendáře museli zmizet dokonce i Tři králové. Teď ale je již všechno v pořádku, našly se originály, a třeba v knize Vlastimila Tětivy z roku 1999 z vydavatelství Eminent jsou reprodukce již téměř původní."
       Z internetových stránek o Hrusicích přicházejí na e-mailovou adresu hrusice@pragmatic.cz nejčastěji dotazy, týkající se slavné hospodské rvačky. Ten obraz má ale také svůj vývoj, že?
       "Rané studie, které jistě existovaly, nemáme podchyceny, ale první obrázek pod názvem Tancovačka pochází z roku 1929. Hospodský Sejk je tam ještě v pohodě, hraje muzika, na parketu se tancuje a jen pár horkých hlav se pošťuchuje. Jakoby před tenhle obrázek patřil ještě jeden obraz, o něco mladší, z roku 1932 pojmenovaný Sváteční hospoda. Tam je ve stejném prostředí opravdu sváteční atmosféra, všichni pokojně popíjejí a pokuřují a po nesváru ani památka. Jak postupovala léta, nabýval mazec na síle. Z Tancovačky se stala Rvačka v hospodě (1943), kde si Sejk už vykasává rukávy a jde dělat pořádek s holí v ruce, do okna se souká hasič se stříkačkou připravenou k zásahu, muzikanti se zapojují do šarvátek a na parketu již není místo k tancování a v poslední variaci z roku 1949 nazvané lapidárně Rvačka už přichází nazlobený Sejk s cepem namísto hole, hasič z okna stříká na rozparáděné rváče proud vody a všichni se řežou hlava nehlava."


       Motiv rvačky U Sejků mne vždycky pobavil. Pobavíte se někdy i Vy při provádění návštěvníků?
       "Ne moc často, výpravy provází spíše pocit piety a úcty k Mistrovi. Myslím si, že lidé odcházejí spokojeni a troufám si říct, že opouštějí naši vesničku s krásnými zážitky a mnozí určitě dlouho vzpomínají na chvíle strávené s Ladovými půvabnými obrazy a obrázky. Někdy mi ale nezbývá, než žasnout nad nevychovaností některých jedinců, kteří zvoní a buší na dveře - jednou to dokonce odnesla skleněná výplň - a neomaleně ruší prohlídku a dožadují se vstupu přesto, že na několika místech je zřetelně psáno, že prohlídka začíná vždy v celou hodinu - v 9, 10, 11, 13, 14 a poslední v 15 hodin. Ale je pravda, že jsou i chvíle, kdy se zasměju. To před prázdninami tu byla škola a malá holčička se stále vracela k obrázkům sáňkujících dětí a k vedlejšímu Štědrému večeru, stále si je prohlížela a upřeně na ně koukala. Zeptala jsem se jí, co jí tak zajímá a ona odpověděla - všichni tam mají sluchátka, ale u nikoho nevidím walkmana. Kde je mají schované?"

       V Památníku se můžete nejen poučit o slavném rodákovi - a že při dnu otevřených dveří při odhalení Ladovy busty praskal památník domácími ve švech - ale můžete tu nakoupit i pohlednice s ladovskými motivy či spoustu dárků - kalendáře nástěnné i stolní, knihy pohádkové i odborné monografie, Ladovy veselé učebnice přírodopisu, reprodukce obrazů či pestré dárkové balicí papíry.
       Na shledanou v hrusickém Památníku Mistra Josefa Lady!